úvod - média - komentáře - EU přistřihuje křídla poslům špatných zpráv

EU přistřihuje křídla poslům špatných zpráv

24.1.2013 | Ekonom    Strana 34    Byznys & politika svět

Evropa zavede nová pravidla pro ratingové agentury. Hlavní problémy se ale stejně nevyřeší. Tažení evropských politiků proti ratingovým agenturám má další pokračování. Evropský parlament minulý týden schválil legislativu, která zavádí nová pravidla pro působení společností hodnotících úvěrovou spolehlivost firem i celých států. Účinná mají být od příštího roku.

Poslanci si od legislativy slibují, že agenturám zamezí, aby snižováním ratingů států nahrávaly spekulantům, a bortily tak snahy politiků o řešení dluhové krize.

„Je to důležitý krok směrem k osvobození členských států od jejich osudové závislosti na ratingových agenturách,“ říká například jedna ze zastánkyň novinek, česká europoslankyně za sociální demokracii Olga Sehnalová.
Problémem nové regulace je ale právě fakt, že se zaměřuje hlavně na omezení vlivu agentur na veřejné finance evropských zemí. Naopak ale příliš neřeší další, mnohem zásadnější a zároveň méně sporné výtky na adresu agentur: oligopolní postavení tří největších firem v tomto oboru na trhu nebo možný střet zájmů vycházející ze samotného modelu financování ratingového byznysu. Ani po uvedení nových pravidel se tak nezmění zažitá praxe, kdy ratingovým agenturám za stanovení úvěrové spolehlivosti platí samy firmy, jejichž cenné papíry agentury hodnotí.
Třikrát ročně a dost Moc a vliv ratingových agentur během posledních několika let dramaticky vzrostly. Nejvíce se to projevilo v Evropě bojující s otřesným stavem veřejných financí a dluhovou krizí.
Například snižování ratingů Itálie a Španělska ze strany agentur, které negativně hodnotily kondici obou zemí i jejich snahy o reformy, vedlo v loňském roce k poklesu zájmu investorů o dluhopisy těchto zemí. Kvůli malé poptávce po bondech požadované výnosy rostly až ke kritické sedmiprocentní hranici.
Nakonec musela zasáhnout Evropská centrální banka. Svými nákupy italských a španělských bondů srazila jejich výnosy na únosnou míru. Zřejmě jen díky tomu se obě velké evropské ekonomiky vyhnuly osudu Portugalska, které muselo kvůli neschopnosti financovat staré dluhy vlastními silami požádat o mezinárodní pomoc.
Právě takový scénář má odvrátit nově schválené opatření, podle nějž budou moci ratingové agentury zveřejňovat svá hodnocení zemí pouze třikrát do roka, a nikoli průběžně jako dosud. Termíny, kdy budou nové ratingy publikovat, navíc musejí stanovit předem už na konci předešlého roku. Na veřejnost se pak nebudou smět dostat v době obchodování na evropských burzách. Tím se má zabránit náhlým a nepředvídatelným turbulencím na finančních trzích.
Omezení možnosti vydávat hodnocení na pouhé tři termíny během jednoho roku se setkalo s kritikou, podle níž Evropa místo řešení skutečných a neoddiskutovatelných problémů některých zemí pouze zakazuje o nich mluvit. Vinu za potíže, již nesou především politici, svaluje neprávem na ratingové agentury. „Nová úprava vychází z logiky, že ratingové agentury jsou zloduchy nesoucími odpovědnost za finanční krizi. Spíše než hledat viníky v ratingových agenturách by si ale EU měla udělat pořádek na vlastním dvorku,“ říká Jan Březina, který v Evropském parlamentu hájí barvy KDU-ČSL. Jeho kolega Ivo Strejček zastupující v europarlamentu ODS pak rovnou hovoří o „střílení na posly špatných zpráv“.
Zajímavá je však skutečnost, že z novinek si nedělají příliš těžkou hlavu samotné ratingové agentury. „Nová legislativa nám stále ponechává prostor, abychom mohli publikovat změny ratingů i mimo daný časový harmonogram, a to přesně hodláme také dělat,“ řekl například agentuře Bloomberg hlavní analytik Fitch Rating Ian Linnell.
Schválená regulace, která mimo omezení týkajících se četnosti vydávání ratingů agenturám také zakazuje dávat doporučení vládám špatně hodnocených zemí, je přitom pouze kompromisní variantou. Hlavní iniciátor evropského tažení proti agenturám, francouzský eurokomisař pro finanční služby Michel Barnier, totiž požadoval ještě daleko přísnější opatření. Chtěl například úplně zakázat hodnocení těch evropských zemí, které musely čerpat mezinárodní finanční pomoc.
Oligopol trvá Jestliže omezení vlivu ratingových agentur na veřejné finance evropských zemí věnovali europoslanci poměrně velkou pozornost, jiný nešvar nová legislativa řeší jen okrajově. Přestože sám autor iniciativy za reformu regulace ratingového byznysu Michel Barnier kritizoval oligopolní situaci na trhu, jemuž vládnou tři největší společnosti (viz graf), konečná schválená pravidla zůstala při řešení tohoto problému na půli cesty.
Barnier původně navrhoval, aby firmy měly povinnost své ratingové agentury ve tříletých intervalech měnit. Tím by se jednak zmenšilo riziko přílišného propojení agentur a podniků, a jednak by dostali šanci i menší konkurenti. Tento návrh ale z legislativy vypadl a povinnost pravidelně měnit agenturu zůstala pouze firmám, které obchodují se speciálními finančními deriváty. Týkají se tak jen velmi malé části trhu.
Jednou z ambicí europoslanců bylo také omezení konfliktu zájmů. Právě tím vysvětlovali analytici jeden z největších průšvihů ratingových agentur, které před rokem 2008 hodnotily neprůhledné finanční deriváty zastřešující balíky toxických amerických hypoték nejvyšším investičním stupněm AAA. Agentury tím měly vycházet vstříc svým významným klientům – velkým americkým bankám. Investoři pak kvůli zkresleným informacím deriváty bez obav nakupovali, aby na nich posléze po pádu Lehman Brothers a splasknutí nemovitostní bubliny prodělali miliardy dolarů.
Podstata problémů nevyřešena Z pohledu snahy o omezení možného konfliktu zájmů je sice legislativa nejméně kontroverzní, zároveň ale neřeší podstatu problému. „Příznivě hodnotím pravidlo, podle něhož může mít spoluvlastník jedné ratingové agentury maximálně pětiprocentní podíl v agentuře jiné,“ chválí například jedno z opatření europoslanec Jan Březina. Další novinkou je zákaz hodnocení spolehlivosti podniku, jenž má společného akcionáře s hodnotící ratingovou agenturou.
Naopak se ale europoslanci nezabývali kritizovaným byznysmodelem ratingových agentur. Ten by přitom vyžadoval vůbec nejradikálnější zásah do regulace. Jde o způsob, jímž agentury vydělávají. Za jejich ratingy je totiž platí samotné firmy, jejichž úvěrovou spolehlivost analyzují.
Ty si také vybírají, které agentuře hodnocení svých dluhopisů svěří.
Podniky tak mají na agentury poměrně velkou páku – v případě, že s výsledným hodnocením nejsou spokojené, mohou pohrozit odchodem keBř konkurenci.
Daleko férovější a nezávislejší přístup by byl, aby za ratingy platili investoři.
Zástupci byznysu však připomínají, že ani nový obchodní model by nemusel nutně znamenat konec konfliktu zájmů. Na hodnotitele by totiž mohli tlačit jejich zákazníci, například velké banky, aby nezveřejňovali zhoršené ratingy, a tím nepoškozovali jejich dříve realizované investice.
Byznys ratingových agentur je tedy spojen s tolika potenciálními problémy, že jejich eliminace pomocí pouhé legislativy bez nezávislého a kvalifikovaného dohledu regulátora je prakticky nemožná. Stejně důležité ale je, aby investoři přistupovali k ratingům daleko střízlivěji a kritičtěji. Dostatečným řešením nicméně není zakázat ratingovým agenturám, aby mluvily o problémech špatně fungujících firem nebo států.

 
GALERIE
Evropský parlament | EPP